Zůstat a neodejít

JAK JSEM SE ROZHODLA ZŮSTAT A NEODEJÍT
8. září 2022
Ida Sára Keltnerová
 

 

Když jsem se v srpnu 2011 rozhodla odjet naslepo do přírody, bez plánu (na nádraží jsem si koupila jízdenku podle toho, jak se mi v hlášení vlaků líbily názvy stanic), bez mobilu, bez mapy, jen s informací kamarádce, která mi hlídala psa, že se vrátím za 5 dnů, a když ne, tak ať vyhlásí pátrání, jsem byla v situaci, kdy jsem se cítila bezpečněji o půlnoci na Václaváku plném podivných existencí než v noci v lese. To mi přišlo fakt blbě nastavený, ujetý a úplně mimo. Rozhodla jsem se to změnit a to tímto poněkud radikálním způsobem.

Bylo fakt hodně divný cítit se bezpečněji o půlnoci na Václaváku
plném podivných existencí než v noci v lese.

Byl to super pocit se pro tu cestu rozhodnout, nasednout do vlaku a jet. Vnímala jsem, jak jsem najednou živá, silná a na správném místě. Dokonce jsem dokázala mile a s vědomím si své duševní převahy, protože co ti lidi kolem mohou vědět, že, ó jak povýšené, odmítnout záchranářské a pečující tendence některých spolucestujících ve vlaku, kteří se mě snažili nasměrovat k tabulím s mapou v cílové stanici a pro které bylo to, co podnikám úplně mimo, ujetý a šílený. Možná o mě měli jen strach a jejich mysl nedokázala pobrat, proč někdo něco takového vůbec podstupuje a to dobrovolně.

Jedním bodrým týpkem z vlaku, který měl zajištěný od nádraží odvoz, jsem se nechala svézt několik kilometrů někam do kopců kolem Mariánských Lázní, do země nikoho, jak mi to tam připadalo, a vyrazila jsem. Vyrazila jsem prostě rovně, někam, kam mě nohy ponesou a srdce a duše potáhne, než přijde noc.

Skutečně transformační vision quest nebo pouť obsahuje výzvy, překážky, hraniční okamžiky.

Hned první noc jsem promokla na kost. Malá celta opravdu nedokázala zadržet proudy vody, které padaly z nebe a tekly i po zemi. Dlužno říct, že jsem neměla moc zkušeností s pobyty pod širákem ani se speciálním vybavením pro podobné akce. Ono je něco jiného jet na kole, které v pohodě uveze i normální stan, jídlo a několik litrů vody nebo jít do hor ve dvou a rozdělit se o věci a něco jiného jít sama, do neznáma. Takže jsem šetřila váhu, abych mohla mít raději vodu a nový šamanský buben zakoupený speciálně pro tuto cestu, než stan, čímž jsem tehdy nevědomky splnila další ze základních podmínek dobrého vision questu nebo poutě a to jsou výzvy a obtíže, které překonáváme.

To si to tak před narozením člověk představuje jednoduše
a pak přijde do života a nestačí se divit.

Já jsem si těch výzev a obtíží naložila pro tuto cestu hned několik, jak je ostatně pro mě typické. Když už, tak už, žádné troškaření. Něco v tom smyslu prohlásila i moje první astroložka, když se podívala do mého horoskopu. Tolik kvadratur a různých rozporuplných aspektů pohromadě ještě prý neviděla, ale že když jsem beranka, tak by mě to prý mohlo i bavit dávat to dohromady. Co už.
To si to tak před narozením člověk představuje jednoduše a někdo (třeba já) se ještě cítí dotčený, proč mu říkají, aby si toho tolik nebral, když na to přeci má a bude to brnkačka, ne? A pak přijde do života a nestačí se divit. Pokorně jsem už před pár lety uznala, že tam nahoře měli pravdu, že jsem byla pěkně nafoukaná a nenechala si poradit, ale že je teď všechny moc moc moc prosím, jestli by mi s tím pomohli, protože to sama fakt nedám.

Tebe by to mohlo bavit dávat v životě všechny ty rozpory dohromady,
i když takový horoskop jsem ještě neviděla.

Takže, v rámci těch výzev jsem promokla, mokrý spacák a batoh ztěžknul, byla jsem v naprosto neznámé krajině, pršelo pořád dál a já jsem se směrem, který mi připadal asi tak nejlepší možný, vydala hledat místo, kde bych mohla někde v suchu přečkat další noc.
Narazila jsem na vlakové koleje, které nabízely alespoň trochu přívětivý vrstevnicový profil (všude kolem kopce bez jakýchkoli cest), soustředila se na kroky, zněla uvnitř mantru, kterou jsem znala, dýchala jsem, měla v sobě obsaženou otázku: Kdo jsem? jako hlavní praxi pozorovatele a sebedotazování a zároveň jsem vnímala, co se mi děje v těle. Snažila jsem se být v přítomném okamžiku a nepodléhat myšlenkám a pocitům.
Šla jsem a šla, mokřejší a mokřejší, s dlouhodobým deštěm totiž ani pláštěnka nepomůže, máte mokré kalhoty, pokud tedy nemáte samozřejmě Goretex, což jsem tehdy neměla, teče vám do bot a nevíte, jestli je víc mokra z venku nebo potu zevnitř, a nikde žádný krmelec, žádná opuštěná vlaková zastávka.

Moment prozření, který si představujete, že se stane někde u šamanského ohně,
na vrcholku nějaké hory nebo někde na super retreatu a ono je to jinak.

Po několika hodinách jsem už začínala být na dně fyzických sil, psychicky jsem se držela jen tak tak, jediné co drželo dobře, byla ta vnitřní praxe. Naděje mi svitla, když jsem se dostala do nějakého menšího městečka a řekla jsem si, že si najdu přespání. Po několika dalších kilometrech, kdy jsem zjistila, že v kempu nemají volnou ani jednu chatku, jsem se pokorně vrátila úplně na začátek k penzionu, který jsem uviděla jako první, když jsem se vynořila z lesa, ale kde mi to přišlo tehdy pro mě příliš drahé zaplatit si noc.
Kdo znáte vnitřní vedení, zprávy a příležitosti, které nám Vesmír chystá do cesty, se jistě již teď smějete, až se za břicho popadáte. No, já se teda úplně nesmála a modlila se, aby tam měli místo, protože jinak už jsem nevěděla, co dělat. Tehdy jsem ještě nebyla tak zkušená a otevřená tomu, abych třeba požádala někoho o přespání jen tak. A oni to místo měli!

Obrovské kusy duchovní pýchy, nameditovaného ega a kdo ví čeho ještě
se tam rozpadly totálně na kusy.

Vyndala jsem z peněženky několik stokorun, převzala klíč od pokoje a odebrala se k vytouženému suchu. A tam se to stalo, moment prozření, který si představujete, že se stane někde u šamanského ohně, na vrcholku nějaké hory nebo někde na super retreatu a místo toho jsem odemkla pokoj v penzionu a tak jak jsem byla, jsem padla na kolena na takový ten hrubý zátěžový koberec na zemi a s pohledem na obyčejnou povlečenou postel se složeným ručníkem mi začaly téct proudy slz a já jen děkovala za tu suchou postel, střechu nad hlavou, teplou vodu a za prostor pro bezpečný spánek. Obrovské kusy duchovní pýchy, nameditovaného ega a kdo ví čeho ještě se tam rozpadly totálně na kusy tváří v tvář úctě k základním věcem potřebným v té chvíli pro moje tělo.

Začala jsem fungovat v jiné realitě a dimenzi.
Začala jsem se znovu cítit bezpečněji v lese než mezi lidmi ve městě. 

Druhý den vysvitlo sluníčko a já se vydala na pokračování mé poutě už v docela jiné realitě a dimenzi. Otevřelo se mi vnímání sebe a prostoru, vnitřní vedení, spojení v celek s přírodou a vším, co mě obklopovalo.

Přirozeně jsem tak nalézala dobrá a bezpečná místa na spaní, místa plná malin v lese, potůčky s čistou vodou na pití i na umytí, objevil se např. neomylný pocit, kdy se blíží změna počasí a kdy se schovat před blížící se bouřkou, vědět a přijmout možnost, že do mě může uhodit blesk, vyhnout se divným místům, dojít k lidem, kteří mi dají vodu na cestu a ještě se podělí o odpolední koláč, dojít na místo síly k osamělému stromu na kopci s kroužícími káňaty kolem a spoustou jejich per na zemi, k tomu stejnému stromu, s kterým jsem na obzoru na dálku rozmlouvala hned první večer a najednou jsem se u něj za 3 dny ocitla, spát v bezpečí pod větvemi smrku sahajícími až na zem a vědět, že jsem v úplně jiném časoprostoru a neviditelná pro houbaře, kteří to ráno chodili kolem po lese, nezapalovat oheň a být jen organicky a v respektu propojená s lesem a zemí kolem mě, zvířaty i dalšími jemně hmotnými obyvateli.

A tak se stalo, že jsem se začala cítit bezpečněji v lese než mezi lidmi ve městě. Konečně vše bylo znovu na správném místě, znovu spojené a napojené na zdroj.

Návrat byl hrozný. Co v tomto světě dělám? Jak budu žít dál?

A přišel den návratu. Počkala jsem si na autobus jedoucí k vlaku a začala se vracet. Neptejte se, jak jsem našla zastávku, prostě našla. Požádala jsem o to, abych se mohla vrátit ve smluvený den a tak se i stalo. Návrat byl naprosto hrozný. Moje vyčištěné a vyladěné smysly, mysl i duše trpěly. Bylo to až neskutečný, jak mi smrděly auta, jak mi ve městě přišlo všechno špinavé, studené, betonové, hranaté a nesmyslné. Nechápala jsem, co v tomto světě dělám, jak budu žít dál, zoufalství a touha vrátit se do lesa, kde mi bylo tak dobře. Kdo to zná a zažil něco podobného?

Rozhodla jsem se zůstat a neodejít.
Rozhodla jsem se poslechnout vnitřní hlas, být člověkem a vrátit se do města.

Ve vlaku mi tekly slzy, které jsem se ani nesnažila zadržet. Bylo mi v tu chvíli úplně jedno, jestli mě někdo vidí nebo co si myslí. Šlo o můj život, tak co. A pak se ve mně rozezněl hlas, o kterém se prostě nepochybuje. Ten hlas mi řekl, že teď není mým úkolem žít v lese, teď je mým úkolem vrátit se do města a to všechno, kdo jsem, co znám a umím žít tam, přinášet to dalším lidem a já jsem to přijala. Oplakala jsem to, ale přijala. Rozhodla jsem se zůstat a neodejít. Rozhodla jsem se ještě o kus víc se stát člověkem a konečně přijmout svou pozemskou existenci jako fakt, začít ji brát vážně, začít brát vážně život. Což neznamená vzdát se humoru, to ne, jen člověk prostě dospěje a najednou ví, že není jedno, jak ten život naplní.

Člověk, elfka, přírodní Bytost, šamanka, Bytost z Vesmíru?

Tehdy jsem ještě neměla na vědomé úrovni vyjasněné moje inkarnace a spojení s říší elfů a dalších přírodních Bytostí, šamanské kořeny a taky domov Duše hvězdných předků, ale ten pocit, že jsem někdo, kdo pozoruje svět a není jím, vědomí zkušeností ještě jiných než lidských, tam bylo už tehdy. Třeba to znáte, jaké je to blaho si na to vzpomenout.
A také ještě mnohem dřív, když jsem někdy před svou třicítkou koukávala na nebe a plakala steskem po domově, život byl pro mě někdy těžký a zároveň jsem ho milovala, ale nechtělo se mi tu vždycky být. I tehdy jsem se rozhodla zůstat a neodejít. Moc mi tehdy pomohly meditace a společenství stejně naladěných lidí, díky čemuž mimo jiné proběhly další rozhodnutí v tom, jak se do svého života ještě víc zapojit a dokonce ho začít tvořit.

Nechtělo se mi tu vždycky být, život byl těžký,
ale zapojila jsem se a začala svůj život i tvořit.

Od té doby jsem se rozhodla podobně ještě mnohokrát ve větších či menších věcech. Na dalším vision questu v horách jsem se např. při jedné noční bouři potkala reálně s pocitem, že teď můžu umřít, když kolem práskaly blesky do země a já neměla možnost někam utéct a schovat se. A tak jsem se modlila, ne ze strachu, byla jsem připravená i umřít, ale najednou jsem věděla, že se mi chce žít, že tady chci být, i když je to někdy hodně těžký. Poprosila jsem, jestli je to možné a je to součást mé cesty, tak ať to přežiju a jestli ne, tak ne. A tehdy se kolem mě rozsvítilo a jak jsem ležela v klubíčku pod celtou, ucítila jsem i fyzicky dotek nějaké Bytosti, která mě v tu chvíli celou obejmula a zahalila do bezpečí.

Byla jsem připravená umřít v noci v horách a najednou cítila,
že se mi chce žít a ucítila bezpečné obejmutí.

Teď mám za sebou přes rok trvající vision quest v každodenním životě, který obsahoval mnoho výzev, rozpad úplně všeho, o co jsem se do té doby i iluzorně opírala, rozpad vztahů, smyslu, nezdravě nastavených vnitřních částí, sklonů osobnosti, karmy, v jednu dobu dokonce i spojení s duchovními Mistry a sférami. V mém nitru nezbylo vůbec nic z toho, kým jsem byla dřív.
Chvílemi to bylo fakt hrozný. Neviděla jsem cestu před sebou, ani to pomyslné světlo na konci tunelu a byla jsem sama. Byly chvíle, kdy jsem si říkala, jestli by mi nebylo líp, kdyby to skončilo, kdybych třeba umřela na covid, ale to prostě nahoře neprošlo.

Rozhodla jsem se vypít ten kalich hořkosti a beznaděje až do dna.

Opět jsem se rozhodla zůstat a neodejít. Rozhodla jsem se dál pracovat a dělat věci, které umím, i když jsem nevěděla, kam to povede a co se bude dít dál, a to ve chvíli, kdy jsem měla chuť všeho nechat a jít pracovat třeba někam na poštu nebo tak něco.

Zmizel ten vnitřní pohyb, touha pomáhat, nedávalo to smysl v širším rámci. Ty jednotlivé chvíle konkrétní změny u někoho, koho jsem provázela, smysl dávaly, ale hned potom se to zase rozpadlo.

Rozhodla jsem se vypít ten kalich hořkosti a beznaděje až do dna. Rozhodla jsem se proměňovat své stíny, uvidět na slepá místa, podívat se pravdivě i na to, co bych na sobě nejraději neviděla a pak začala přicházet opět pomoc, vedení a Milost.

Začala přicházet pomoc, vedení a Milost.
Rozhodla jsem se zůstat a neodejít,
hrát hru na realitu světa a přitom se k ní nepřipoutávat.

Při pobytu ve tmě v červnu, který jsem pojala jako přechodový rituál, jsem uviděla i ucítila iluzornost celého světa, když se mi po výstupu ze tmy všechno doslova rozpadlo před očima a dokonce i pod rukama. Opět nic nedávalo smysl, proč vůbec něco tvořit, něco dělat, k čemu? A po chvíli beznaděje opět Světlo a přijala jsem novou výzvu, abych viděla smysl v tom, být tím, kým jsem, na své úrovni Poznání, hrát hru na realitu světa a přitom se k ní nepřipoutávat, nebýt jejím otrokem, pomáhat v tom i ostatním, kteří o to stojí a přitom nelpět ani na té úrovni Poznání, ani na té pomoci a být připravená kdykoli to opustit a pohnout se na úroveň jinou. Opět jsem se rozhodla zůstat a neodejít.

Je blbost trpět v něčem nepřirozeném, obětovat se pro svět
a dělat, že člověk nemá dary a schopnosti získané v jiných říších, světech a životech.

Toto období jsem završila teď několika dny na přelomu srpna a září v přírodě u Berounky, v půjčeném karavanu od kamaráda. Potřebovala jsem akutně ven a taky do samoty, doma jsem už nemohla ani dýchat a té pozornosti k druhým už bylo najednou moc.

A znovu stejný pocit jako před 11 lety. Zůstat a neodejít. Jen s tím rozdílem, že dnes už vidím, že je v pořádku být jak v té civilizaci a světě, tak otevřeně přiznávat, že doma jsem někde úplně jinde, že být v přírodě bytostně potřebuji, že nejde o to trpět v něčem, co není přirozené, "usloužit" se a uobětovat v pomáhání těm, kteří ani nechtějí, že i člověkem jsem jen na přechodnou dobu a hlavní zodpovědnost mám k Sobě, Duši, Srdci, ne ke světu.

Člověk, žena a přitom se všemi dary a schopnostmi získanými v jiných říších, světech a životech, které jí byly jako užitečné pro tento život ponechány, protože ani na schopnostech není dobré lpět, schopnosti samy o sobě totiž štěstí nepřinesou, to dokáže jen spojení se Sebou v Podstatě.

Jde o to tvořit okolnosti svého života, prozařovat je a transformovat
místo toho je jen přijímat, přizpůsobovat se a čekat, co se stane dalšího.

A když toto všechno vím a přijímám a žiju, tak se ještě víc ukazuje rozdíl mezi tím, když člověk tvoří a vytváří okolnosti svého života, prozařuje a transformuje ty stávající místo toho, aby jen přijímal a přizpůsoboval se tomu, co se mu děje a snažil se připravit na to, co se může stát v budoucnu.
Můžeme si vybrat, v jaké realitě budeme žít, jakým způsobem k ní přistupovat, jakým způsobem využívat svou energii, čas, dary a schopnosti. Je blbost dělat, že je nemáme nebo se s nimi nepropojit, nespojit se s Podstatou Sebe, která je ještě za Duší a dary a talenty.

Můžeme si vybrat, v jaké realitě budeme žít a jakým způsobem využívat svou energii, čas a dary.

Proto na nové rovině dělám to, co dělám, i jako svou práci a přínos světu. A na nové rovině podporuji práci těch, kteří dohlédnou a vedou ještě o velký kus dál, než kam dohlédnu a vedu já.

A to jsem si po 11 letech znovu na nové úrovni v otočce spirály vyjasnila a v tom je teď moje síla i můj klid. (Číslo 11 pro mě mimo jiné hodně znamená, proto to tady tak vyzdvihuju.)

A kdy jste se rozhodli zůstat a neodejít vy? Kdy jste se vy rozhodli pro život, pro Sebe?
Napište mi to na idakeltnerova@seznam.cz. Může z toho vzniknout soubor inspirativních životních zkušeností.

Daniel Landa ve skladbě Touha o tom ledacos zpívá:-)